Až návrat k potravinářství přinesl to pravé naplnění

Jindřiška Jandečková, Jarov

Paní Jindřiška žije se svou rodinou v malé vesničce na jižním Plzeňsku. „Jsem máma tří kluků, dva jsou již dospěláci 32 a 29 let, nejmladšímu je 14.“ Vyučená je jako biochemička pro výrobu lihu a vína, ale práci vykonávala jen krátce, pak přišly děti a již se k původní profesi nevrátila. Po mateřské nastoupila na kravín a při této práci postupně začala dělat „obchoďáka“ pro stavební spořitelnu, s čímž přišel první živnostenský list. „Ani jedno nebylo to pravé ořechové, přišlo třetí těhotenství, mateřská… Při mateřské jsem začala podnikat s obnošeným oblečením z Anglie. Při této práci jsem se seznámila se ženou, která mě vlastně k současné práci přivedla. To jsem ještě netušila, jak to všechno dopadne.“

I když se sen jevil jako nereálný, šla jsem si za ním

Zdroj: Jindřiška Jandečková, Jarov

Paní Jindřiška vzpomíná, jak začala zkoušet vyrábět mléčné výrobky pro rodinu, pak i pro přátele. Vůbec ještě neuvažovala o tom, že by se tím mohla živit. Nejmladší syn rostl a bylo na čase řešit, co bude dál. „Mlékařina mě úplně pohltila, začala jsem zjišťovat, co by obnášelo mít vlastní minimlékárnu. V té době mi bylo 44, doma pětiletý prcek a neuměla jsem si představit, že bych měla nastoupit na směny někam do fabriky.“
Splnění všech požadavků ji tehdy přišlo nereálné, ale čím nereálnější to připadalo, tím víc chtěla všem, ale hlavně sobě dokázat, že to jde. Prvním krokem byla rekvalifikace v oboru sýrař, mlékař. „Čekal mě intenzivní šestitýdenní kolotoč na škole na druhém konci republiky. Současně se řešil prostor a všechna úřední povolení, rekonstrukce a další.“

Velkou oporou mi byla rodina

Zdroj: Jindřiška Jandečková, Jarov

Rodinná finanční situace byla v tuto dobu katastrofální, vše se řešilo bez úvěrů a dotací. „Vůbec jsem nevěřila, že to zvládneme, ale chtěla jsem to tak moc dokázat. Manžel přebudoval část domu, a téměř dva roky od první myšlenky, že do toho půjdeme, jsme přivítali první zákazníky. Velkou oporou mi byla rodina, která to se mnou nevzdala, docházely peníze, slibované dotace nakonec vůbec nevyšly. Nevzdali jsme to a můj nereálný podnikatelský záměr se proměnil ve skutečnost.“

Prvních pár let paní Jindřiška neměla žádný volný čas, přišla o pár přátel a také o spoustu iluzí. Získala ale zase jiné přátele z řad zákazníků i z řad podobně podnikajících. „Zjistila jsem, že jedinou jistotou jsem já sama, ale také to, že říct si o pomoc, není vůbec žádná ostuda nebo slabost.“

Již pátým rokem pomáhá v sýrárně i prostřední invalidní syn, a paní Jindřiška už si umí říct o pomoc i manželovi. „Z mé vášně přeměnit mléko v jogurt, kefír, tvaroh, sýr… se stal takový malý rodinný podnik, který na konci léta oslaví osmé narozeniny.“

Myšlenka na závěr pro toho, kdo uvažuje o změně ve středním věku, ale ještě nenabral odvahu

Vzkaz pro všechny, kteří mají chuť jít svojí vlastní cestou a bojí se, že je po čtyřicítce pozdě: „Nebojte se jít do toho. V našem „středním věku“ už nás hned tak něco nepřekvapí, se spoustou věcí si díky svým zkušenostem dovedeme daleko lépe poradit než třeba před dvaceti lety. Většinou už naše potomstvo stojí na vlastních nohou, nepotřebuje nás na plný úvazek. To je obrovské plus. Jestli věříte, že to, co by vás bavilo a naplňovalo a o čem jste přesvědčeni, že dává smysl a máte podporu svých nejbližších, tak jděte do toho.“