Někdy stačí udělat jen první malý krok a pokud je v tom kus vašeho srdce, má to smysl

Markéta Kaplanová, Praha

Markétu celý život provází voda, pohyb a změna. Začínala jako závodní plavkyně v plaveckém klubu Bohemians Praha, později trénovala další generace plavců, které dovedla až na Olympijské hry v Pekingu, Paříži a Riu. Sport zůstává důležitou součástí jejího života dodnes. Díky němu se dostala k práci komentátorky olympijských her v České televizi, což byla pro ni nádherná zkušenost. Je maminkou dvou dětí, které obě aktivně sportovaly. Dcera plavání a syn hokej. Manžel je trenér volejbalu, ale celý život pracuje s realitami, zároveň miluje historii a sbírá starožitnosti. Proto je Markéta zároveň spolu-podnikatelka v realitní kanceláři svého muže. „Známe snad každý kout Prahy, nejen díky podnikatelské činnosti mého manžela, ale i proto, že jsme se často po Praze stěhovali. Z manželových starožitností mě hlavně „chytly“ starožitné hračky a loutky, které nejen sbírám, ale i opravuji. Fascinuje mě jejich příběh a možnost vrátit jim život.“ Její největší životní změna ale přišla nedávno. Opustili (vysvětlení: my dva jsme opustili Prahu, zbytek rodiny v Praze zůstal) Prahu a koupili zchátralý zámeček v malé vesnici mezi Klatovy a Sušicí. „Rozhodnutí to bylo bláznivé, ale zároveň to nejlepší, co jsme mohli udělat. Obnovujeme místo, které má jedinečné kouzlo, a snažíme se mu vrátit život i smysl. Je to obrovská výzva, ale i naplněný sen mého manžela.“

Zdroj: Soukromý archiv Markéty Kaplanové. Na fotografii Markéta Kaplanová se svěřenkyní a olympioničkou Martinou Moravčíkovou

Bylo to těžké a zároveň osvobozující

Než se Markéta s manželem přestěhovali, žila naplno ve světě vrcholového sportu. Pracovala jako reprezentační trenérka v plavání a připravovala se na další olympijský cyklus, tentokrát už nejen u bazénu, ale v roli vedoucí celé reprezentace. „Byla to pro mě obrovská profesní výzva, sen, ke kterému jsem směřovala roky. A právě v tomhle momentu přišlo rozhodnutí, které zvenku mohlo vypadat jako bláznovství. Všechno tohle jsem se rozhodla opustit. Rozhodla jsem se následovat svého muže a spolu s ním se pustit do obnovy zdevastovaného zámečku v Pošumaví. Bylo to těžké a zároveň osvobozující.“ Z role trenérky skočila do role stavební dělnice, zahradnice, řemeslnice, správkyně a snílka v jednom. Místo plánování tréninkových cyklů začala plánovat obnovu historických dveří nebo zařízení kuchyně první republiky. „A i když to byla obrovská změna, s odstupem času vím, že jsem udělala správně.“

Ve změně jsem znovu našla sama sebe

Zdroj: Soukromý archiv Markéty Kaplanové

Hlavním důvodem, proč se Markéta rozhodla pro změnu, byla únava. Ne fyzická, na tu byla jako sportovkyně zvyklá, ale vnitřní. Z plavání byla vyčerpaná. Dlouhé roky v bazénovém prostředí, tlak na výsledky, nekonečné plánování, cestování, odpovědnost. „Začalo to být víc vyčerpávající než naplňující. Pracovní vyhoření, i když jsem si to dlouho nechtěla přiznat, na mě dolehlo naplno.“Do toho dospěly jejich děti. Vyletěly z hnízda a najednou s manželem zůstali sami. „V hlavě mi pořád běžela věta: “Mládí pryč a do důchodu daleko.” Toužila jsem po nové výzvě, která by mě zase nabila. A pak přišel manžel s tou bláznivou myšlenkou – koupit zchátralý zámeček na konci světa a začít úplně od začátku. Místo chlorovaného vzduchu dýchat ten lesní, místo hluku bazénu poslouchat zpěv ptáků. Změna nebyla jednoduchá, ale přesně v ní jsem znovu našla sama sebe.“

Ustoupila jsem z cesty, kterou jsem si dlouho tvrdohlavě razila

„Za průlomový okamžik ve svém příběhu považuji chvíli, kdy jsem si upřímně přiznala, že moje sportovní cesta nedopadla tak, jak jsem si kdysi vysnila. V plavání jsem sice zažila krásné momenty, ale nikdy jsem nedosáhla takového úspěchu, jaký jsem si představovala a jaký jsem od sebe dlouho očekávala. Byla jsem na sebe tvrdá a neustále jsem měla pocit, že musím ještě něco dokázat, že nesmím polevit. Zlom ale přišel ve chvíli, kdy se vážně zranil můj syn. Při hokeji utrpěl úraz páteře, který si vyžádal operaci a definitivně ukončil jeho nadějnou sportovní kariéru. Vidět ho procházet touhle bolestnou ztrátou mi otevřelo oči. Uvědomila jsem si, jak křehké to všechno je. Jak snadno můžeme ztratit něco, pro co žijeme a že honba za výsledky a medailemi může být nakonec slepá ulička, pokud člověk ztratí sám sebe. V tu chvíli jsem přehodnotila i svoje vlastní ambice. Ustoupila jsem z cesty, kterou jsem si dlouho tvrdohlavě razila, a začala hledat jiný smysl. Ne ten v medailích nebo ve slávě, ale v klidu, tvoření, opravdovosti. I díky tomu jsem se dokázala od sportovního světa odpoutat a vydat se na úplně jinou cestu – k zámečku, k řemeslu, k lidem a opravdovějšímu životu.“

Pocit svobody a jednoduchosti byl pro mě obrovskou úlevou

První roky na zámku byly pro Markétu a jejího manžela ty nejkrásnější, v tomhle období jim vlastně nechybělo vůbec nic. Byli vyčerpaní, občas špinaví až za ušima, bez komfortu, na jaký byli zvyklí z města, ale paní Markéta byla šťastná. Vyklízeli roky zanedbané prostory, odnášeli tuny nepořádku po bývalém JZD, objevovali poklady mezi odpadem. Bydleli v jediné místnosti, myli se pod hadicí v lavoru, vařili na elektrickém dvouvařiči. Připadali si jako na dovolené. „Jako bych se nadechla čerstvého vzduchu, doslova i obrazně. Ten pocit svobody a jednoduchosti byl pro mě obrovskou úlevou. Po letech naplánovaných dnů, přesně nalinkovaných tréninků a neustálého tlaku jsem se najednou mohla řídit jen tím, co zrovna potřebuje místo, i co potřebuji já. Měla jsem u sebe manžela, s kterým jsme po dlouhé době zase táhli za jeden provaz, ruce plné práce a hlavu plnou nových plánů.“

Je toho hodně, někdy až nad hlavu, ale nelituji ani jediné minuty

Zdroj: Soukromý archiv Markéty Kaplanové

Dnes už je to úplně jiný příběh. Pokojné začátky, kdy si s manželem připadali jako na dovolené v kempu, jsou dávno pryč. Zámek je pořád v rekonstrukci, stejně tak i jeho okolí, ale i přesto ho Markéta s manželem otevřeli veřejnosti. Protože věří, že i nedokonalé místo může mít duši a co nabídnout. Její denní režim? Stará se o provoz celého zámku. Provází návštěvníky, připravuje výstavy, pořádá kulturní i společenské akce, vede občerstvení. A když je potřeba, bere do ruky štětec, lopatu nebo rýč a pomáhá s rekonstrukcemi. Se zahradou, s kytičkami, s detaily, které dělají z místa domov. „K tomu jsem babička kdykoliv jsem žádaná. S radostí i zodpovědností pomáhám s vnoučaty. A zároveň se staráme i o naše staré rodiče. Je toho hodně, někdy až nad hlavu, ale nelituji ani jediné minuty. Každá návštěva, každá opravená místnost, každý nový květ na zahradě či v barokním tanečním sále je malým vítězstvím.“

Myšlenka na závěr pro toho, kdo uvažuje o změně ve středním věku, ale ještě nezískal odvahu

„Upřímně, nedovoluji si nikomu radit. Každý z nás má svůj příběh, své tempo, své strachy i sny. Každý je strůjcem svého osudu a život má ve vlastních rukách, ať už se rozhodne pro změnu, nebo zůstane tam, kde je. Ale pokud někde uvnitř cítíte, že volání po změně ve vás sílí, naslouchejte tomu. Někdy stačí udělat jen první malý krok a pokud je v tom kus vašeho srdce, má to smysl. Já jsem se vydala na cestu, kterou bych si dřív nemohla ani představit. A i když je to často dřina, cítím se svobodně, živě a opravdově. A možná právě to je ten největší dar, který mi změna přinesla.“