Ve středním věku se můžeme dostat do bodu, kdy přestává fungovat něco, co dříve fungovalo a dávalo smysl. Vzorce, které po desetiletí spolehlivě držely náš osobní i pracovní život pohromadě, se jakoby začínají rozpadat. Roste touha po hlubším porozumění smyslu života, po pochopení toho, co má následovat, a jaká další životní či kariérní etapa je před námi.
Když se v životě začne něco nečekaně měnit, přicházejí přirozené obavy a snaha rychle najít řešení. Nastane problém a je třeba ho co nejrychleji vyřešit. Tak fungujeme. Potřebujeme mít kontrolu nad svým životem, rozumět tomu, kam směřujeme a znovu získat jistotu.
Paradoxem je, že tím nejlepším řešením v takových chvílích není okamžitě se pohnout vpřed, ale naopak, na chvíli se úplně zastavit. Ne proto, že bychom neměli odpovědi ani na těžké otázky, ale proto, že někdy nemůžeme jít správným směrem, dokud nepochopíme to, co doposud běželo na autopilota. Požadavky společnosti a vnímání toho, co znamená úspěch, nás však spíše tlačí k neustálému výkonu a k tomu, abychom vždy věděli, co dál, reagovali rychle a měli připravené odpovědi.
Vědomé zpomalení není vynucená pauza od života či kariéry. Je to dobrovolné rozhodnutí, které může vrátit kormidlo života zpět do našich rukou. Přijetí toho, že tělo, mysl i emoce potřebují čas dohnat to, co se dosud v našem životě a kariéře odehrálo, a promyslet si budoucnost, která nám dává skutečný smysl. V každodenním koloběhu povinností většina našich pocitů zůstává potlačena: únava, zklamání, smutek, nenaplněné sny. Navenek možná působíme, že všechno zvládáme, ale uvnitř často roste tichý konflikt.
Zastavení se a nalezení času pro sebe pomáhá tyto pocity znovu vnímat. Nemusíme je hodnotit, zda jsou dobré nebo špatné, stačí je nechat vyjít na povrch a pokusit se je pojmenovat.
Ticho, které otevírá další kapitolu
Když se v životě na chvíli zastavíme, může se objevit ticho, které není vždy příjemné. Někteří lidé ho zaplňují prací, jiní povinnostmi nebo péčí o druhé. Ale právě v tomto, místy nepříjemném tichu, se může ozvat hlas, který jsme dlouhé roky přehlušovali, náš autentický vnitřní hlas. A ten se nás ptá: „Žiji podle svých vlastních představ, nebo jen plním to, co se ode mě očekává?“
Právě tento okamžik, i když může být zpočátku nepříjemný, je pro mnohé lidi ve středním věku začátkem nové kapitoly života. Ne proto, že bychom museli všechno ve svém životě radikálně měnit. Ale proto, že si opět dovolíme naslouchat sami sobě a přemýšlet, za co chceme ještě bojovat, kam chceme posunout svou práci a co můžeme s klidem nechat odejít a obrátit list.
Každá změna začíná uvnitř
Změna kariéry, kterou je možné pozorovat navenek - nová práce, nový směr, nový způsob života - vždy začíná nejprve uvnitř. Předchází jí vnitřní proměna, která někdy začíná jen nenápadným uvědoměním si, že se ve mně něco mění. Tento proces může být pro jednoho člověka pomalý a přirozený, pro jiného nečekaně náhlý a emočně silný. Každý z nás ho prožívá jinak, podle svého životního tempa, předchozích zkušeností se změnami a také s ohledem na různé životní okolnosti, kterým člověk právě musí čelit.
Tak jako se během roku střídají roční období, i my procházíme v životě fázemi růstu, sklizně, klidu či nového začátku. V této fázi možná ještě přesně nevíme, kam se naše kariéra nebo život ubírá. Stačí, že cítíme, že se v nás něco probouzí a volá po pozornosti.
Právě v tom spočívá síla vědomého zastavení - naslouchat tomu, co nám chce naše nitro říct, a dát mu prostor, aby nás vedlo dál.