Velké změny jsou někdy našimi největšími životními zkouškami. Změnu si často spojujeme s nejistotou, obavami a ztrátou kontroly nad tím, co bude dál. Někteří lidé se jí vyhýbají, jiní ji naopak vyhledávají v naději, že přinese rychlou úlevu nebo dá jejich životu nový smysl. Ve středním věku se přirozeně dostáváme do fáze, kdy se mění nejen naše tělo, ale i vnitřní priority. Někteří lidé mluví o potřebě „nového začátku“, jiní o touze „zjednodušit“ nebo „konečně žít život podle svých představ“. Ve všech případech jde o tentýž proces, jehož cílem je větší autenticita a vnitřní naplnění.
Každá změna, která je v souladu s našimi hodnotami, má svůj vlastní rytmus. Nedá se urychlit ani uměle naplánovat. Každý člověk má své tempo a potřebuje čas, aby jeho rozhodnutí mohla skutečně dozrát. Čím víc na sebe tlačíme, tím víc se něco v našem nitru může bránit. Věty jako „už jsem dost stará, měla bych vědět, co chci“ nebo „moji vrstevníci jsou finančně úplně jinde“ působí demotivačně.
Paradoxně se změna začne dít právě tehdy, když přestaneme tlačit na její výsledek a začneme tomuto procesu důvěřovat.
Nejistota jako součást sebepoznání
Většina z nás by si přála, aby změna byla lineární, abychom přesně věděli, co máme kdy udělat, jak dlouho to potrvá a jaký bude výsledek. Ale kdy naposledy váš život fungoval podle takové rovnice? Realita života je úplně jiná. A pokud jste ve středním věku, určitě o tom víte své. Skutečná změna se děje v kruzích. Krok vpřed, krok zpět, chvíle jasnosti (takzvaný „AHA moment“), a pak znovu nejistota nebo zmatek. Někdy se zdá, že stojíme na místě, ale ve skutečnosti se pod povrchem neustále něco odehrává.
Tato fáze může být únavná, protože ji nelze přeskočit. Naše mysl se ještě drží starých jistot, ale tělo a emoce nám říkají, že se něco nového blíží. Právě tehdy mohou přijít nejsilnější pochybnosti: Zvládnu to? Neriskuji příliš mnoho? Co když to nebude fungovat? Tyto otázky jsou přirozené a nejsou projevem slabosti. Jsou důkazem toho, že se pohybujeme mimo svou zónu komfortu.
Dokonce se v tomto období mohou objevit i osobní „krize“. Okamžiky, kdy staré způsoby přestávají fungovat a nové návyky a opěrné body ještě nejsou vytvořeny. V tomto přechodném období je důležité nepanikařit. Pomáhá připomenout si, že každá větší změna – pracovní, osobní či životní – má tři fáze: konec, přechod a nový začátek.
Nejprve něco opouštíme, roli, prostředí, jistoty, představy o sobě. Poté následuje období, které působí chaoticky, protože ještě nevíme, co přesně bude dál. A teprve potom se začínají tvořit jasnější obrysy naší nové životní cesty.
Pohyb vpřed bez rychlých řešení
Střední věk nás učí, že změna nemusí být revolucí. Některé proměny jsou tiché, vnitřní, na první pohled neviditelné. Možná zůstáváme v té samé práci, ale měníme postoj. Možná nezačínáme nové projekty, ale začneme jinak komunikovat se svými kolegy, více nasloucháme, méně si něco dokazujeme. I to je změna.
Proto má smysl vnímat změnu jako přirozený proces růstu, nikoli jako jednorázové rozhodnutí. Tak jako rostou stromy nebo květiny na naší zahradě - pomalu, v rytmu ročních období - i náš osobní vývoj potřebuje čas. Nelze přeskočit fáze, které nás učí trpělivosti a důvěře v sebe.
Když se ohlédneme zpět, zjistíme, že většina důležitých změn v našem životě se nestala tehdy, když jsme si je naplánovali, ale když jsme byli vnitřně připraveni je zvládnout. Jeden motivační citát říká: „Neexistují selhání. Jsou jen lekce a osobní růst.“
Změna, která vychází z pocitu vyčerpání, bývá impulzivní a krátkodobá. Změna, která vychází z poznání, je trvalá. Některé změny přicházejí v okamžiku, kdy v životě narazíme na nějakou zeď. Ani těmto se bohužel nevyhneme, ale je důležité přijmout fakt, že i ony byly součástí našeho růstu. Bez nich bychom nebyli těmi, kým jsme dnes.
Střední věk nám nabízí mnoho příležitostí, kdy můžeme dělat více vědomých než vynucených změn. A to je velmi podstatné uvědomění - že kormidlo našeho života máme v této fázi života mnohem víc ve svých rukách.